Úvodní stránka > Historie hranické posádky

Historie hranické posádky

Revoluční události v letech 1848 – 1849 si v habsburské monarchii vynutili věnovat zvýšenou pozornost výchově budoucích vojenských profesionálů. Dosud byl velitelský sbor budován přežilým polofeudálním systémem prebend a privilegií. Reforma měla vytvořit pružný systém vzdělávání budoucích vojáků z povolání, který by umožnil vhodné uplatnění také chlapcům z rodin vojáků s nižší hodností, sirotkům válečných veteránů a synům válečných invalidů. Internátní forma výuky měla chlapce ochránit před neustálými změnami služebních působišť jejich otců a formou kolektivní výchovy připravit na život vojenského profesionála.

Začátkem 50. let 19. století se zvažovala výstavba vyššího výchovného ústavu pro chlapce ve věku 11 až 15 let v Brně a nižšího výchovného ústavu pro sedmi až desetileté chlapce v některém z menších moravských měst s dobrou železniční a silniční dostupností. Vybíralo se mezi Přerovem, Kroměříží a Hranicemi. Po složitých jednání bylo Brno pro neúnosné finanční požadavky z výběru vypuštěno a do Hranic byl 19. března 1853 umístěn vševojskový vyšší výchovný ústav a výchovný ústav jezdectva. Nižší výchovný ústav měl být postaven v Přerově.

Hranice (tehdy Weisskirchen) byly pro stavbu c.k. rakousko-uherských vojenských ústavů v roce 1852 vybrány na úkor Přerova, Brna a Kroměříže hlavně proto, že zde byla již dostavěna železnice spojující Vídeň s Krakovem. Toto rozhodnutí mělo pro Hranice tehdy se 7200 obyvateli nedocenitelný význam. Areál s rozlohou 21 hektarů, navržený podle objektů Arsenalu (zbrojnice ve Vídni) se stal protiváhou města uzavřeného za hradbami a patří k nejrozsáhlejším komplexům svého druhu ve střední Evropě.

Hlavní fáze výstavby areálu probíhala v letech 1853 – 1863 podle návrhu profesora vídeňské techniky Wilhelma von Doderera (1825 – 1900). V souladu s dobovou tradicí bylo členění domů, zadní a boční pohledy i interiéry, s výjimkou reprezentačních prostor (Zrcadlový, Jiříkův a Mánesův sál a kaple) záležitostí výhradně inženýrsko-vojenskou. Výstavbu areálu řídil ženijní setník Karl Schmidt (1836 – 1888?), který signoval většinu plánů uložených dnes v Ústředním vojenském archivu v Praze. Dále je také zmiňován setník František Češka (Szeschka), místní stavitel Klement Zástěra, nebo pevnostní stavitelé Maader, Kotas, Frantz Katzmayer a Matěj Resek.

 

Dělostřelecká akademie

Původní plány zřízení komplexního vojenského výchovného centra v Hranicích byly již v době výstavby mohutných budov obou ústavů změněny v důsledku přepracování rakouské vojenské doktríny. Mezinárodně-politické postavení Rakouska se prudce zhoršilo. Jedinou přijatelnou obranou před očekávanou agresí se zdála být výstavba mohutných pevnostních základen, které by znemožnili útok na Vídeň přes terénně přístupné oblasti. Na Moravě se opevněným centrem měla stát Olomouc s jejím okolím. Všechny jednotky a útvary olomoucké posádky, které přímo nesloužily obranným cílům, byly z města postupně odstěhovány. V roce 1858 byla z Olomouce do Hranic přesunuta Dělostřelecká akademie. To samozřejmě vyžadovalo výstavbu dalších objektů a zařízení, nutných k výuce i praktickému výcviku budoucích důstojníků dělostřelectva.


Další osud rozsáhlého vojenského objektu předurčila prusko-rakouská válka v létě roku 1866. Po katastrofické porážce rakouské armády poblíž Hradce Králové se Prusko, dřívější nebezpečný protivník a konkurent ve středoevropském prostoru, vynuceně stalo nejbližším rakouským spojencem. Sjednocovaly se vojenské plány obou mocností a rovněž koncepce vojenského školství. Dělostřelecká akademie se v roce 1869 odstěhovala do Vídně. V uprázdněném objektu sídlila Vojenská technická škola, aby se v polovině 70. let stal sídlem dvou prestižních vojenských středních škol. Od roku 1875 v objektu působila Vyšší vojenská reálka, tedy vlastně vojenské reálné gymnázium a od roku 1878 také Jízdní kadetní škola.

 

Kadetka

Vojenské školství v habsburské monarchii bylo rozděleno na střední, vyšší a vysoké. V letech 1867 – 1874 byly jediným druhem středních vojenských škol kadetky. Dosud existují dva druhy kadetů, všemožně zvýhodňovaní tak zvaní kadeti císařští z rodin šlechticů a bohatých bankéřů, byrokratů a podnikatelů, a kadeti plukovní, délesloužící, kteří výtečným výkonem služby dosáhli hodnost šikovatele (četaře), byli v roce 1867 sjednoceni. Do kadetních škol přijímali zájemce starší 15 let, kteří úspěšně absolvovali nejméně čtyři roky gymnázia. Kadetní škola byla čtyřletá a slučovala výuku klasického gymnázia a odborné školy pro přípravu nižších důstojníků. Po jejím skončení byli nejúspěšnější absolventi jmenováni poručíky, ostatní kadety, důstojnickými zástupci. Od roku 1878 existovala v Hranicích jediná jízdní kadetka pro habsburskou monarchii.

Reálka

Od roku 1874 byla zřizována také nižší a vyšší vojenská reálná gymnázia. Nižší vojenská reálná gymnázia poskytovala potřebné vzdělání pro studia na kadetkách a školili se v nich žáci ve věku 10 – 15 let. Vyšší vojenské reálné gymnázium, které bylo v Hranicích od roku 1875 rovněž jediné pro celou monarchii, připravovalo absolventy na studium na vojenských akademiích. Elitní internátní vojenské školy zcela změnily ráz Hranic. Město se stalo místem dlouhodobého pobytu synů z význačných šlechtických rodin a z rodin "horních deseti tisíc“. Školy přinesly do ospalého venkovského města bouřlivou konjunkturu místní tovární i řemeslné výroby, přispěly k podstatnému snížen nezaměstnanosti a všestrannému rozvoji kulturního a společenského života. Vedly ovšem také k zostření národnostního napětí. Velitelský a pedagogický sbor škol i jejich rodinní příslušníci byli převážně německého původu. Posílili německou menšinu v honoraci města a při tehdejším nerovném volebním právu umožnili, aby německá menšina obyvatel ovládla městské zastupitelské orgány.

 

Vojenská nemocnice

V počáteční fázi 1. světové války musela rakouská armáda ustoupit z velké části Haliče. Proto byly v září 1914 obě hranické vojenské školy přechodně evakuovány, vyšší vojenská reálka do vídeňského Nového Města, jízdní kadetka do Modlingenu, a kasárna byla přeměněna v rezervní vojenskou nemocnici. Ale její kapacita při děsivých ztrátách na frontě nepostačovala. Obdivovaný rozlehlý park vojenských ústavů byl zmenšen a znehodnocen překotnou výstavbou nouzových dřevěných baráků, jejichž počet uvnitř i vně kasáren nakonec dosáhl dvaceti. K rychlejší dopravě raněných byla také zřízena na jaře 1915 od viaduktů do vojenské nemocnice železniční vlečka, která svému neradostnému účelu sloužila až do konce války. Po roce se sice vyšší vojenská reálka i jízdní kadetka ve zredukovaném početním stavu do Hranic navrátily, ale v areálu kasáren i nadále zůstávala vojenská nemocnice. Po skončení války se změnila na karanténní tábor pro demobilizované vojáky různých bojišť války a dočasný zajatecký tábor, ve kterém bylo ještě v roce 1919 mezi 1.600 až 2.000 zajatců.

 

Vznik Československé republiky

Po rozpadu rakousko-uherské monarchie byla 18. února 1919 škola zrušena. Mladá republika se stálým vojskem nepočítala, armáda měla být nahrazena milicí. Chovanci se rozjeli domů, profesoři složitě hledali zaměstnáni. Nejtěžší chvíle však zažily budovy kasáren a jejich rozsáhlé vybavení. Bohaté sbírky ústavního muzea i knihovny, nábytek reprezentačních místností a služebních bytů, zařízení kina a další vybavení bylo odvezeno. Do chátrajících budov měla být nastěhována Vysoká škola zemědělská, ale nakonec byla umístěna do Brna. Krátce našel areál uplatnění pro Vojenský ústav pro výrobu očkovacích látek potom pro Československý ústav jezdecký včetně stovky ušlechtilých koní z bývalé kadetky. Koně byli umístěni namísto v dřívějších kamenných stájích do dřevěných baráků. V parném létě roku 1921 zde vypukl požár a 96 koní uhořelo.

Vojenská akademie

Teprve po přepadu Slovenska Maďarskou republikou rad se ukázalo, že Československo se bez stabilní armády neobejde. 26. 3. 1920 byla v Hranicích otevřena Československá vojenská akademie. Jestliže za monarchie pocházeli důstojníci většinou z privilegovaných vrstev společnosti, nově vzniklá akademie sázela na inteligenci, vzdělanost a odbornou způsobilost. Proto při vstupu do ní měli přednost studenti s maturitou před rotmistry z povolání, kteří museli projít přijímacími zkouškami. Do akademie mohli vstoupit jen muži, kteří měli československé občanství, nebo měli alespoň domovskou příslušnost v republice a neměli jiné státní občanství. Minimální věk bylo 17 let. Po přijetí se posluchači stali příslušníky čs. armády, zařazeni byli jako vojenští akademici bez ohledu na svou skutečnou hodnost.

Zástupce ministra národní obrany generál Stanislav ČEČEK slavnostně zahájil první vlastní školní rok 5. prosince 1920. Na začátku byla organizace studia upřesněna denním rozkazem velitele akademie. První ročník VA měl tři třídy. Celkově se školilo 140 akademiků, 84 pěšáků a 56 dělostřelců. Definitivní velitel, plukovník francouzského generálního štábu Pierre Marie Forlot, převzal velení 4. července 1921. První slavnostní obřad jmenování vyřaděných vojenských akademiků důstojníky byl 13. srpna 1922.

Francouzskou etapu velení lze označit, v daném období, jako neocenitelnou pomoc při budování a rozvoji našeho vojenského školství. Z druhé strany malý zájem francouzů o život v akademii vedl k mnoha nešťastným událostem. Svůj díl na některých nese i tvrdý režim zástupce velitele pplk. Bedřicha Homoly. Jeho pedantnost při vyžadování kázně a pořádku vedla až k nesmiřitelnosti a přispěla k odvolání francouzského velení v Československé vojenské akademii. Na druhou stranu musíme konstatovat, že se pplk.Homola hodně zasloužil o pozvednutí úrovně akademie. Jeho zásluhou byla v roce 1922 dokončena jídelna a elektrifikace, zlepšila se strava a akademici při přednáškách nemrzli.

Dne 1. června 1923 předal francouzský plukovník Forlot velení československému důstojníkovi, plukovníku (od 10. ledna 1925 generálem) Vratislavovi PECHOVI, bývalému rakousko-uherskému důstojníkovi, jenž nebyl po chuti početným legionářům v akademii z řad důstojníků i rotmistrů. Vojenská akademie si pomalu, ale jistě začala získávat prestiž u široké veřejnosti. Aby získal potřebný čas na rekonstrukci ubytovacích prostorů, zařídil plk. Pech, že první ročník akademie odjel na prodlouženou dovolenou. Budovy akademie dostaly novou fasádu, střechy a elektroinstalace opraveny, ubikace vymalovány. Původní nábytek opraven a doplněn novým. Řada učeben byla vybavena novým zařízením. Začátkem roku 1924 byly otevřeny akademikům zábavní místnosti do té doby pro ně nepřístupné. V nově opraveném Zrcadlovém sálu začaly taneční hodiny. Zásadní rekonstrukce se dočkala i vojenská plovárna na řece Bečvě a byla zpřístupněna široké veřejnosti. V létech 1923 a 1924 se vytvářely definitivní osnovy čs. vojenských škol. Nejvýznamnější události roku 1924 byla bezesporu návštěva akademie prezidentem T.G. Masarykem dne 23. června.

Okupace

V letech 1938 - 1939 zde krátce, do zrušení nacisty, působilo Československé vojenské gymnázium, přestěhované z Němci po Mnichovu obsazené Moravské Třebové. Absolventi akademie nezradili slib věrnosti Československé republice ani po ostudné Mnichovské kapitulaci a obsazení státu nacisty. Kolem 260 z nich, včetně posledního předválečného velitele akademie generála Otakara Zahálky, přineslo na oltář vlasti oběť nejvyšší.

 

Smutný epilog

Po válce se stal Ministrem národní obrany osvobozeného státu bývalý profesor maďarštiny zdejší akademie, armádní generál Ludvík Svoboda. Ale tak zvaná lidová demokracie měla s tradicemi demokracie od počátku málo společného a po únoru 1948 se změnila na krutou a bezcitnou komunistickou diktaturu. Tisíce vojáků z povolání bylo bez uvedení důvodů vyhozeno z armády. Velkou část z nich bezprostředně poté i s rodinami vystěhovali z bytů a zatkli. Tragický osud vojáků z povolání riskujících život v odboji proti nacismu, z nichž většina prošla hranickou vojenskou akademií, je ostudnou etapou naší národní historie.

 

Únorem 1948 začalo i umírání Československé vojenské akademie. Ještě v roce 1948 vzniklo v hranických kasárnách Jaslo dělostřelecké učiliště, školící poručíky dělostřelectva, které zpočátku patřilo pod vojenskou akademii. Od roku 1950 bylo přemístěno do kasáren generála Zahálky a Československá vojenská akademie zanikla. V roce 1960 přeložili učiliště nejprve do kasáren Jaslo a odtud do Martina na Slovensku. O dva roky později vzniklo v areálu bývalých rakousko-uherských vojenských škol výcvikové středisko pro přípravu specialistů pro vojáky základní služby i vojáky z povolání. Později bylo přeměněno na Výcvikové středisko dělostřelectva a raketového vojska. V současné době je v objektu umístěna 7. mechanizovaná brigáda a 71. mechanizovaný prapor Armády České republiky.

 

Převzato z publikace Hranice - c.k. rakousko-uherské vojenské ústavy (Václav Bednář, Tomáš Pospěch). Nakladatelství DOST, Hranice 2005. Chcete-li vědět více vřele doporučujeme knihu Orel, lev, svastika a hvězda, která vyšla v roce 2010 opět v nakladatelství DOST a jejím editorem je Tomáš Pospěch. Nebo internetové stránky Vojenská akademie Hranice, které spravuje Ing. Petr Cimala a jsou taktéž plné zajímavých informací a fotografií z dob minulých.

 

 

Kaple svaté Barbory

Na nádvoří Vyššího výchovného vojenského ústavu (Reálky) byla vystavěna v letech 1860 - 1863 kaple sv. Barbory (Institutskirche), která byla a je považována za skvost areálu. Stavitel areálu Wilhelm Doderer pojal kostel zasvěcený patronce dělostřelců jako trojlodní novorománskou baziliku o rozměrech 16 x 25 metrů s jednou, před hmotu stavby předsazenou věží s novogotickým tvaroslovím. Vnitřní výzdoba (oltář s malbou na skle, sochy sv. Michala, sv. Jiří, sv. Alžběty a sv. Kateřiny, poprsí čtyř evangelistů po obou stranách tabernáklu, kazatelnice, varhany , obrazy sv. Cecílie a Davida) byla dílem vídeňských malířů Karla Jobsta a Karla Galina, sochaře Josefa Leimera, stolaře Matěje Roggenhofera a varhanáře Josefa Seiferta.

Z vnitřního mobiliáře se nedochovalo v podstatě nic, protože byl rozvezen po kostelech v okolí, nebo zmizel neznámo kam. Perlou interiéru je dřevěný kazetový strop, mistrovská ukázka řezbářského umění. Kaple sv. Barbory po roce 1945 sloužila jako skladiště správy budov. Byly poškozeny malby, vitrážové výplně oken a celá stavba značně utrpěla. V současné době je kaple upravena tak, aby se v ní mohly konat koncerty - má totiž vynikající akustiku. Nejčastěji v kapli účinkují pěvecké sbory při různých slavnostních příležitostech. Dnes u velitelství 7.mb Hranice, které sídlí v prostorech bývalé VA, dnes kasárnách div.gen. O. Zahálky slouží vojenský kaplan, který má obrovský zájem vrátit kapli zpět do původního stavu a významu využití budovy.

 

Nahoru